EU hory – sumář 2020

Rok 2019 byl na kopce hojný a rok 2020 se do první poloviny jevil jako horoprázdný.

V čase únorového orkánu jsem slepil skupinu známých i neznámých lidí, letadlo přistálo, auto nám orkán neobrátil koly vzhůru a klobouk dolů ….. dali jsme Snowdon i Scafell Pike.

Na konci února jsem se slzou v oku urazil necelé pětikilo za letenky, zjevil se v Dánsku a na bleskově zapůjčeném kole (ne – fakt žádná krádež) jsem si dal sólojízdou tři nejvyšší vrcholy dánské.

Pak přišla díra, zdolával jsem jen české kopce, bořil se v práci …… až nahromaděná chuť na pořádnou horu explodovala v Německu. U Zugspitze jsem rád, že jsem se odhodlal překonat i posledních pár metrů k vrcholu vedoucích přes sněhovou kladinu úzkého sedla a pár minut před odjezdem lanovky tak stanul pod křížem, kam se totální většina neodvážila (díky – vynálezci barone Nesmeku z Nesmeku).

Neměcká nej hora odstartovala horské žně a v prvním možném termínu (první červencový den) jsem s mojí nejstarší dcerou ulovil Gerlachovský štít. Hrdý otec, šikovná dcera a krásy Tater.

Dále jsem měl naplánován krásný okruh Lotyšsko-Estonsko, ale covid restrikce hodily do plánů vidle. Daroval jsem si za odměnu tedy relaxační pobyt na portugalském pobřeží a „zdolal“ nejvyšší kopec Portugalska.

Na konci července mne čekala první hora s ledovcem. Norsko jsme si plnými doušky užili v trojce, ale lano/cepín/mačky se flákaly. Momenty jako dlouhý/krásný trajekt, velryba na talíři a největší silniční tunel světa se vryly do paměti.

V prvním srpnovém týdnu mi byl poprvé hozen klacek pod nohy, naštěstí pouze ve formě umrtí expedičního vozu DACIA, díkybohu Dachna nevyhořela v Lichtenštejnsku, ale na D1 mezi Brnem a Prahou. Již před expedicí jsem vnímal Grauspitzi jako magickou horu, padla ve smíšené dvojici a musím konstatovat, že magická je a v hlavě mi ještě teď zní zvuky kravských zvonců.

Téměř napřímo z Lichtenštejnska jsem se posunul do Řecka a při výstupu byl jištěn manželkou. Bohy na Mytikasu se podařilo navštívit za ideálního počasí a řecké pláže bez lidí mne okouzlily tak, že jsem se tam musel za pár týdnů vrátit s dětmi.

V druhé půlce srpna jsem se vydal na relativně blízký i snadný, nejvyšší kopec Rakouska. Vrchol Grossglockner jsme ve smíšené dvojici zdolali, ale ne po původně plánované trase, ale trasou násobně vzdušnější. Zažili jsme hodně kolmé skály, ledovce a po 17h od startu jsme se dostali i do cíle.

Již v Norsku jsem přemýšlel nad tím, který velký vrchol si nadělím jako výzvu roku 2020. V rezervačním systému na chatách pod MtBlancem jsem našel skulinu tří dní ubytka pro dva nebojácné horaly a volba byla jasná. Nejvyšší vrchol Evropy, nej vrchol Itálie a Francie, nám dal šanci a ukázal nám …… že tu máme Elbrus, Aconcaguu (nej hora Ameriky), Kilimandžáro (nej hora Afriky) ….. a další …. méně provařené hory (třeba Marhát s výhledem na Šulekovský strapec ve stavu vinohradním).

Poslední měsíce roku 2020 byly ve znamení utrpení. Nějakému šmejdovi (asi streptokokovi) se podařilo mi nabourat nohy a nepomáhal ani relax. Když byla chuť, tak jsem se prošel po CZ kopcích a sezónu zahraničních hor zakončil srandakopcem = zdoláním nejvyššího vrcholu Německé demokratické republiky. Nebylo mi do zpěvu, už vůbec do lezení a tak jsem covidové omezení nevnímal.

Za rok 2020 se podařilo zdolat 9 hor z mého seznamu EU hor a z toho 7 patřilo mezi složitější klády. Nejvyšší MtBlanc je vrcholem dvou států a tak počet nenavštívených nej hor evropských států klesl o dalších 10.

Na roky další mám před sebou 8 vrcholů evropských zemí. Pouze tolik mi chybí do kompletace sbírky, přitom 3 vrcholy jsou víc placky než kopce. Nohy se vrací k životu a …… už se těším (nejen na hory ze seznamu – ale i na zajímavé hory ….. Evropy i velkého Světa).

Rád jsem poznal nové lidi, prožil příjemné chvíle s rodinou i „se starými známými“, prošel i prolezl hory a posunul si hranice.

Nyní to jen oslavit – a jak ? Malý kruh se uzavře zítra – výstupem.