Zde je text z webu věnovanému vehiklu Dacia Logan I MCV, ke kterému jsem se dostal jako slepý k houslím, přirostl mi k srdci (zdánlivě nepochopitelně) – https://dacia500000.webnode.cz/rumunsko/ a dnes již: https://www.michalzhor.cz/dacia/
Jednoho dne to přijít muselo a cítil jsem to v kolech už od cca 350 000 km. Na „palubním počítači“ se objevilo magických 500 000 km a bylo jasné, že je třeba tento milník oslavit. Původně jsem chtěl zdolat nejvyšší horu Rumunska zcela sám, ale proč si výstup nespojit s další výzvou :-). Na cestu jsem přibalil bývalého laboranta z dob kdy jsem ještě budoval kapitalismus jako zaměstnanec. Člověka horami netknutého, muže stabilizovaného (tj. minimálně 20kg váhy navíc – dle BMI tabulek přes 30) a především jedince plného strachu z výšek a medvědů (zjistil si, že je jich v Rumunsku přes 5000).
27.6.2019 jsme se za tmy setkali u firmy, nasedli do kabiny expedičního vozidla DACIA Logan MCV a jelo se směr jezero Balea. Zde jen malá poznámka: rumunský řidič je člověk velmi odvážný (předjíždí do zatáčky, přes plnou čáru), stále spěchá (ano – ví, asi že co stihne dnes, nemusí dělat zítra) a dopravní značky (zejména omezení) jsou spíše informativní a poddimenzované. V polovině Transfagarašské magistrály jsme vozidlo odstavili, naskočili do předposlední či poslední lanovky co jela na vrchol a přespali u jezera (poslední hogofogo noc se sprchou na pokoji). Ráno 28.6.2019 jsme odstartovali výstupem na bezejmenný vrchol, který se tyčil hned nad jezerem Balea. Po cestě horolezecký novic Laďa trpěl závratěmi (údajně nesnese návštěvu panelákového balkonu), sem tam se plazil po zemi (to jsem komentoval obratem, že pokud v tomto chce pokračovat, tak bude vypadat jako hovnivál) a funěl více než Dacia s vozíkem, který měl naloženo hodně přes tunu kamení. Bylo to utrpení, ale pro další celodenní cestu se tento začátek hodil neb Laďa si začal zvykat na pohled z výšky jiné než 170cm. Po cestě jsme zdolali úsek s názvem „Tři kroky od smrti – La trei pasi de moarte“, který začínal nerezovým křížem – pomníčkem na českého turistu, jenž na tomto místě zahynul. Dále jsme lezli okolo skalního útvaru s názvem „Dračí oko“ alias „Fereastra Zmeilor“, putovali po trase přes sněhová pole a snažili se neuklouznout neb by to bylo hodně nepříjemné nejen pro další cestu, ale i pro tělesnou schránku ledolezce. Po 6 hodinách chůze/pití z potoků a jezer/, ujídání sněhu a kochání se, mi bylo jasné, že vrchol společně s parťákem nezdoláme a musel jsem zvolit alternativní změnu trasy k chatě s názvem „Cabana Podragu“, kam jsme před setměním doputovali. Hygiena upoceného horolezce byla pořešena koupelí v krásném jezeru u chaty, naše vysportovaná těla se stala terčem obdivu ……. oslů. Následovala večeře v podání rumunské horobabičky, která nám nabídla výběr z jedné polévky a jednoho hlavního jídla. Výběr byl jednoduchý, chuťově bez chyby (zeleninová polévka CDD – alias „Co Dům Dal“ a zelné závitky plněné masem) a po pár místních pivech jsem usoudil, že provedeme dezinfekci těla místní „pálinkou“. Byla to kvalitní řepovice a šlo se spát. No …. spát. Na pokoji nás bylo 8, z tohoto počtu spal jen Laďa a všechny ostatní obdařil chrápáním které hraničilo s týráním spolunocležníků. Ve 3 ráno jsem si nasadil čelovku, vyskočil z lůžka a vyrazil do sněhových polí, přes skály na hřeben a po něm přes druhou nejvyšší horu Vistea Mare (2527 m. n m.) až na nejvyšší metu Moldoveanu (2544 m. n m.). Výstup začínal za hvězdného nebe s vichrem, který se mne snažil sundat k zemi (aspoň bylo co fotit a sledovat, dokonce jsem se chvíli dostal na signál a dal vědět, že žijeme a poslal pozdrav i lidem z RENAULT DACIA CZ – díky 🙂 ). Dále přišla taková mlha, že jsem ocenil mobilní navigaci a fotky skalnatého masivu a výhledů do okolí jsem musel oželet. Cestu jsem absolvoval sám, protože parťák Laďa musel šetřit síly na návrat stejnou cestou jak jsme přišli (varinta A) nebo ústupovou cestou do údolí k vesnici s pěkným názvem „Victoria“ – varianta B. Po návratu na naši základnu Cabana Podragu jsem si dal ranní breakfast pivo, sbalil věci, Laďu, rozloučil se s horobabičkou i osly a šlo se na variantu B, která začínala u vraku malého letadélka (to bylo asi hodně nouzové přistání). Cesta šílená, stále z kopce – ani 6h v tempu nestačilo, do vesnice k domům cesta nekonečná a do toho vedro, slunce (zlatá mlha a sníh nahoře). Naše expediční auto bylo cca 30km od vesnice ke které jsme směřovali a tak bylo jasné, že budu muset improvizovat. Povedlo se a na první mávnutí před vesnicí jsme stopli mladé diskorumunské tunery s vozidlem VW Passat v kůži/střešním megaoknem. Přestože původně jsme jeli s našimi novými přáteli pouze do vesnice Victoria, tak po pár větách jsme zjistili, že jim bude poctou nás dovézt k našemu vozidlu. Auto stálo na svém místě, sem tam jsme byli obdařeni obdivným pohledem. Šlo se vykoupat do potoka, nasedlo se do vozu a jelo se přes Rumunsko, Maďarsko, Slovensko až domů. Vozidlo opět nezklamalo, po cestě jsme zabili asi milion much, snažili se neusnout a já měl radost, že jsem dostal do hor i člověka amatéra a hlavně se s ním vrátil. Laďa je hrdina, málokdo by to dal (2x1000km autem, velmi dlouhé denní trasy s velkým převýšením, pohyb po zmrzlém sněhu, zima i vedro, strach z výšek, moje vtipkování).
Mne čeká asi mnoho dalších adrenalinových, nesmyslných, veselých aktivit. Dacii čekají další kilometry a možná se stane expedičním speciálem pro mladé cestovatele a udělá milion (nevím, musím se zamyslet 🙂 )
Buďte rádi za to, kam vás život zanese, že tady ještě jste ……. neházejte si klacky pod nohy, hřebíky pod pneu.
