Světový týden kostí a kloubů budeme mít za sebou, nepodařilo se mi odhalit co mi je/bylo, ale buď se tělo samozaceluje a nebo funguje mastička. Dobrých zpráv není nikdy dost.
Světový den žen žijících na venkově mne minul, ale zasadil semínko nápadu, založit Intergalaktický den mužů, kteří umí ulovit do vzduchu vyhozenou lentilku v ústa. Neskončil ještě týden a je jasné, že tento den nezaložím. Výroba lentilek se stěhuje z ČR do Germánie a já zahajuji pasivní odpor.
Světový den výživy prožívám denně, požitkář. Pokud tedy nezapomenu jíst (a většinou pít). Světový den páteře jsem podcenil, zachoval se jako had a příští rok udělám most (nemyslím tím, že ho odbetonuji).
Mezinárodní den proti McDonald’s neřeším do doby než bude některý z obdobných řetězců státem uznán jako preferovaná či jediná stravovací možnost. Do té doby bojuji jinde, třeba za podporu české hospody či o zaručenou snídani v trávě.
Ale ale….. dnes máme zajímavý svátek…… Světový den úrazů. Tak pro zajímavost přidám něco z portfolia úrazů při výstavbě Neverlandu pod lesem na Vysočině (ještě chvíli a budu psát pod bývalým lesem). Poslední úraz jsem zde již zmínil, ale fotku nevložím (fotky pomníčků z hor a nechutné šrámy zde nebudou). Stavěl jsem kamennou zeď, tatrovkáře jsem požádal o dovoz velkých šutrů (nechtějí vozit frakci nad 125mm a tak jsem zdůraznil velkých) a to co mi dovezl…… skály. Jednu skálu jsem zvedl, pomalu pokládal a bohužel kámen-ukazováček-kámen, efekt křupnutí a z prstu mi vykoukla kost. Kost bílá, krev modrá.
Hodně let zpět jsem se sebe udělal sbírkového motýla. Měl jsem staré tenisky, bylo ráno a za chvíli se měla betonovat deska. Protože se všichni kamarádi prali o to, kdo mi pomůže na revanš, až jsem zůstal sám …. tak jsem za tmy skočil a chodidlem přímo na roxor trčící z betonu základu. Měkkou tkání vedle palce mi projel roxor a přes ni a propíchlou tenisku jsem byl znehybněn. Pes nechápal co dělám, proč ležím a co tím sleduji. Musel jsem chytit nohu, po roxoru nahoru ji vytáhnout a….. odbetonovat desku bez toho, abych tenisku sundal (to už bych nebetonoval).
Poslední moje číslo, bylo číslo chemické. Po gymplu jsem se dal na studia chemie a stále nám opakovali, že chemikálie jen v označených lahvích. No a pak jsem (sem tam) při našem vývoji nátěru pro průmysl dostal vzorky rozpouštědel. No a protože ti, kteří mi vzorky dováželi byli nechemici, já líný to lépe označit, tak to zůstalo…… třeba v lahvi od Mattoni. Slunce pralo, asfaltová penetrace vysychala velmi rychle a tak ředidla našla svoje použití. Bylo vedro, žízeň a já si dal velký lok dělníka sluncem sežehnutého (ten se polkne), druhý jsem zastavil v hubě……. olejovitost, smrad…… flus. Toto není Mattoni. Zkusil jsem se vyzvracet, ale nejsem moc blicí typ, takže pokus nevyšel. Naštěstí. Zde si pamatujte, ředidla vám zvracením zalepí plicní sklípky a jdete zkratkou do finále. Dopenetroval jsem desku, začalo mi být blbě a červ v hlavě hlodal, zda neztratím třeba zrak. Zvolil jsem telefonickou konzultaci a zhodnotil, že se pohybuji v blbé oblasti požitého objemu s ohledem na smrtelnou dávku….. a jel do nemocnice. V nemocnici mne připojili na hadičky do žíly, měřili krevní plyny a najednou revolta…….. okamžitě mne musela sestra odpojit od hadiček a já mazal na WC, kde moje tělo část rozpouštědla opustilo a jsem rád, že jsem nekuřák, protože bych mohl na WC míse uhořet :-). Doktorka se několikrát zeptala, zda jsem nepil a nakonec i proč jsem tak veselej. Tož jsem jí sdělil, že mám radost. Po cestě jsem moc veselý nebyl a teď už věřím tomu, že mne zachrání. A taky jsem byl tím ředidlem lehce zfetovaný. Chtěli mne dát na pokoj pro klid duše, ale já uznal, že jsem zdravotnictví po xx letech zaměstnal dost, podepsal papíry, že vše je vůle má a jel smrdět. Ještě 2dny z celého těla byl cítit xylen.
Staří lidé se baví o nemocech, takže brzda!
Úrazům těla i duše – zmar! Zdar!
