Dnešní den mi nějak nesedl a to i přesTO, že se mi celkem dařilo a nikdo nevysíral. TO se občas tak vyvrbí a je TO všude okolo a v nás. Takže z Brno Junivesity of Teknolódži jsem šel pěšky. Původně do kanclu, ale pak jsem tak nějak tušil, že si dám něco teplého přes díru v hlavě do žaludku. Ne nešel jsem na svařák, Vánoce musí počkat.
Noha nohu minula, MichalZhor kulhal, až se tělo dostalo na Čáru (alias ulice Česká) a zde ejhle ….. učňovská prodejna uzenin Charbulova. Kdo by ji tady hledal? Fakt překvápko. Vzpomněl jsem si na obchodní dům Jiskra (následně a dodnes Vágner), kde měli výtah s obsluhou (důchodkyně, která mačkala tlačítko). Jde se dál.
Dostal jsem se na Zelňák (Zelný trh), okoukl stánky s ovocem a zeleninou. Blikl kašnu, ve které při rekonstrukci našli schovaný „poklad“ a vzpomněl si, jak jsem se tudy proháněl v letech gymnaziálních na černém retrokole s brzdou torpédo (vrak za 100 Kčs). Tak jak dnes mladí a neklidní smykují se svými silnými tuning auty, tak já si užíval, zejména za deště, mnohametrové smyky na kostkách čičistoun (alias kočičí hlava).
Bylo jisté kam půjdu dál, už se znám. Mrknu se na Pekandu, ulici Pekařskou, kde jsem žil první 4 roky života a pak se tam, jen sem tam, náhodami života vracel. Dodnes mám v hlavě to krmítko na balkoně, točité schody až do nebe a sousedku s příjmením Mončajnová (foneticky). Taky si pamatuji na poudačku o paní, která se propadla do podzemí a nenašli ji. A ejhle, ona to byla skutečná událost (kdo nezná, ten si dohledá).
Když Pekanda, tak jsem prolítl na jídlo do mé osudové hospody. Tenkrát se ofiko jmenovala Na Anenské, ale všichni ze Staráku jí neřekli jinak než U Kuby. Zde jsem v letech gymnaziálních a vysokoškolských dělal číšníka a protože hosté byli drsní pánové, tak to byla škola vyšší než vysoká.
Zde jsem potkal veselého umělce, nepřehlédnutelnou osobu, Sonnyho Halase a plno zajímavych lidí, u kterých už z hlavy nevylosuji jména či přezdívky.
Nahoře v salónku se scházeli inženýři (voni to byli inženýři, doktoři a když se napili, tak i solidní zvěř. Navíc jeden z nich byl kopií Klause seniora). Dodnes mám taky v živé paměti, jak se mne štamgast zeptal, zda nemáme u sudů naftu, že to pivo smrdí…… a když jsem si čichnul k pěně jeho piva, tak mi namočil do ní celý nos….. a hospoda vybouchla smíchem.
Od dob číšníka si taky nestěžuji na podmíráka. Zažil jsem u kolegy pingla, jak mu nějaký týpek vrátil pivo. No a když jsem viděl, jak mu pivo dolil vodou z dřezu, ve kterém se vyplachovalo sklo, pěnu nahonil prstem……. a byl týpkem pochválen, že tak to je správné, tak to má být…nene… když se mi někde nelíbí, nechodím tam a rád prohraji.
Pamatuji si sýr Kavak, výčepní Marušku, pivo Starobrno 12 za 11,80 a taky stůl důchodců uprostřed hospody, kde se jednou týdně scházeli lidé 70plus a v době důchodů se uměli z těch tuzemáků, zelených a višní bez čokolády solidně naklepat. Po směně jsem smrděl (tělo i oděv) jak plíce 800letého kuřáka a cestou domů cítil vůni pivovaru na Mendláku.
Dnes je z hospody restaurace Pokhara – jídlo z Nepálu a Indie. Zvětšila se televize (na tu se dříve moc nečučelo), mají nové židle a stoly, přibyly barevné vlaječky a zmizely staré kasy, které tiskly lístky a ty si Maruška napichovala na hřebíky oproti vydanému. Dnes je to jiná restaurace. Bez kouře, bez lidí a i když dobře vaří, tak nevěřím, že to může být životaschopné.
Jídlo za mnou, cesta z města a mizím pod les.
