Nejvyšší bod Jizerských hor Smrk dosahuje 1124 m n.m. a dal jsem si ho opět se startem za hluboké tmy, navíc po jednání s pivem, tatarákem, to vše zafinišováno jednou čokoládou. Fuj, fuj, fuj. V restauraci měli hezký zimní obraz a to mne asi psychicky zlomilo.
Jízda tmou byla kilometrově krátká, ale sama klička, stoupání/klesání, srnky a na finále fízlové. Startovní pozici jsem vytipoval pár set metrů pod hraničním přechodem, ale 👮 zablokovala silnici autem zrovna v tomto místě. Jejich auto nastartované a svítilo, já dojel pár metrů k nim a očekával jsem, že člověk s plácačkou vyskočí a pošle mne zaparkovat někam hodně daleko. Nic. Zaparkoval jsem tedy vedle silnice, pár metrů od jejich auta, parkingem souběžným. Vylezu ven a auto prázdné, nastartované, svítící. Jsme lidi a tak situaci nehrotím, ať si orgán v klidu odloží. Nic. Jsem ve skluzu, musel jsem ještě v noci odeslat maily a taky se začínám po 2min nudit. Beru baterku, šmejdím okolo a žádné vyvalené oči divé zvěře z keře. A pak ho nalézám, smotanej šerif v autě jak zámotek dumal a hloubal. Chtěl jsem zaklepat, ale nebudu ho rušit, to že mám jít parkovat jinam slyšet nemusím. Napsal jsem na auto (svoje) nápis SMRK, šipku a mazal do tmy. Moje telefonní navigace mi ukázala přes 2,5h do cíle. Cože-bože??? Já musím být k 8h v hotelu, probudit mého vůdce vozidla a jet dále ! Zapínám profi navigaci a volím cestu přímější, která ukazuje lehce nad 1,5h. Cílem je Smrk, je to hraniční hora, vidím Smrek, klikám EnTer a spaluji topinky, čokoládu. Po cestě míjím plno ptačích budek a paranoidně si říkám, že pohraničníci jsou mazaní a mají v nich kamery a čidla. Na vrcholu už jdu sněhem a lehce lituji, že mám offroad tenisky. Bum …. čára. Hranice CZ-PL, jdu po ní a koukám, vrchol je v Polsku 🙂 Něco je divně. Studuji navigaci a ejhle, pár set metrů je i Smrk. Rozhlednu nevidím, jdu dle navigace a najednou …… je tu. Je tu rozhledna, fičák, led na konstrukci a ty panoramata. Nafotím pár snímků, zlomím prsty a jdu z kopce, běžím z kopce a nakonec se zkratkou dostanu k vozu. Můj cestovní šrot je v obležení mnoha pohraničníků a já – narušitel zdravím, děkuji za hlídku a jedu svým směrem.
Ušetřené minuty jsem využil k zastávce u hotelu Obří sud, který jsem znal jako kluk z fotky knihy 1000 československých NEJ. Kdysi možná chlouba, dnes je okousaná zubem času.
Cesty jsou plné veselých cedulí – víska Přebytek a část obce s názvem Sladká díra, to chce fantazii.
No a protože je třináctého, tak v liduprázdném hotelu hledám živáčka neb mi chcípla magnetická karta ke dveřím od pokoje. Univerzální voják – paní kuchařka, ukrytá za hrnci mne zachraňuje a já po rychlé sprše jedu vstříc pracovním povinnostem.
GPS: 50.8891533N, 15.2731978E
