Nejvyšším vrcholem Orlických hor, spadajících do Orlické oblasti, je Velká Deštná a ční až do magických 1115 m n.m. Jako dítě jsem na kopec koukal zdola. Byl jsem lyžař velkoamatér, padavka, tragéd a městská fifina.
Stáří má také své mouchy a tak jsem v cca 0:30 vytáhl slepici zpod hlavy. Pročpak slepici ? Většinu produktivního života jsem usínal okolo půlnoci, poslední dobou upadnu do spánku jako správný důchodce a chodím spát „se slepicemi“. Tělo si dělá co chce a jak by řekl jeden můj ex-laborant – AŤ ! (krátké, výstižné).
Když už jsem vstal, tak proč něco nezažít. Skočil jsem si do práce na pár minut, poslal dlužnou práci klientům, oděl tělo do hadrů sportovních a jel směr Orlické hory …… jako kdysi autobusem KAROSA na lyžařský zájezd. Tentokrát si dát tři vrcholy s tím, že musím ještě odbetonovat dopoledne chodník (stachanovec).
První vrchol jsem zvolil ten nejvyšší a na parkoviště pod kopec se dostal ještě za tmy. Měsíc se tvářil úplně úplňkově a tak jsem i čelovku nekurtoval na budku a šel tmou/netmou a nelesem/lesem. Cestu mi ukazovala navigace a ztratit se, to by se povedlo jedině někomu kdo se chce ztratit – furt rovně, furt rovně a pod vrcholem u horochaty pravoúhlý smyk a …… najednou se vynořila …… ona …… dlouhá, dřevěná, samá díra …… 18 metrová rozhledna. Půdorysně nepravidelný pětiúhelník, materiálově modřín, uspořádání hranolů symbolizuje déšť. Krásná – moc krásná .
GPS: 50.3013175N, 16.3976464E
stará rozhledna 
nová rozhledna
Na rozhledně jsem vyčkal východu slunce, fučelo a tak jsem i omrzl (tipuji teplotu 0 °C). Okolo běhal pes 1, pes 2 a majitelé kompatibilního pohlaví (dle konzervativní klasifikace). Po východu slunce jsem zúročil to, že jsem vojenský výcvik absolvoval u výsadkářů (speciální tým, seskoky jsme absolvovali bez padáků) a odkutálel se pod kopec do expedičního vraku, který mne odvezl ke kopci rána numero duo.
