Dnes jsem protnul městečko s nábytkářským názvem – Polička. Po nočním hvězdném nebi se pralo slunce s mlhou. Mlha stejně jako v životě zlo vyhrála rozdílem třídy.
Při cestě mlhou se nedá kochat, je možné dumat či vzpomínat.
Když jsem uviděl věž v Poličce, tak jsem si vzpomněl na poličského rodáka Bohuslava Martinů, který žil s rodiči nahoře ve věži a šmrdlal tam housle o 108.
Šuplík, šuflík, šuple a Polička. Jde to dohromady. Když byl Bohuslav Martinů ještě malý Bobo, tak spával ve spodním šuplíku komody. Holt bylo málo místa, věže jsou nízkometráž.
Dnes poměřím sebe i šuplíky.
