Zavzpomínám. Já to zpětný zrcátko fakt používám i když chápu ……. kdo chvíli stál, už stojí opodál a kupředulevázpátkynikrok.
Jako malej kluk jsem trpěl podvýživou. Nebylo to tím, že jsem vyrůstal v rozvojové zemi. Holt jsem neměl chuť tolik jíst, chutnaly mi čokolády. I když jsem při běhu netahal žádné kilo navíc, tak jsem trpěl. Běžet 1,5km ….. smrt v přímém přenosu, píchání v boku, nutkání zvracet jak šakal. Na gymplu dtto. Na vysoké jsem neběhal, tělocvik mi na chemárně nedali (a nebo jsem tam zapomněl chodit a moje studium je neplatné, švédskou bednu jsem nepřeskočil, koně nepodlezl). Pak šel čas, já si zažil produktivní život a do běhu mi nebylo. A pak se to zlomilo. Jednoho dne jsem zjistil, že se dá běžet. Ne těch 1,5km …… klidně násobky a nic. Když si člověk běží ve svém rytmu, dýchá a tělo se stane strojem.
Proč to píši. Maratón zaběhl Eliud Kipchoge pod 2h. Měl k tomu speciální boty, jídelníček, oblečení, ideální počasí (skoro) a také tým běžců co mu razil cestu ve směru šípu, jehož obrys promítali za běhu na cestu. Hodně lidí tento rekord neuznává. Mají pravdu (nechci se hádat, nechci je urážet, každému pravdu, klidně i 5 kilo pravdy). Běžet to za nahodilých podmínek, dle regulí …… nebo dokonce bez jedné nohy, v bouřce a po 8 pivech a 4 rumech …… to by byl výkon. No a já si myslím, že super výkon i tak to je.
Snad si dám ve středu ten Gerlachovský štít. Ale to bych dnes musel až do rána mlátit do klávesnice. Uvidíme – když bude chuť, tak i síly se najdou.
Píseň všem bez rozdílu zrychlení, osobáku na 200km s plochým startem a nazdar !!!
