Na jaře, s prvním oteplením, přestala sýkorka zimovat v mojí budce a v pobytu ji vystřídal špaček, který rozjel výstavbu hnízda. Vnitřně jsem se smířil, že se stanu podruhé špačkařem a nechal přírodě volné ruce. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem jednoho dne mrknul na displej a žádný špaček, už vůbec návrat zimní sýkory, on se mi do boudy podíval brhlík lesní. Brhlík lesní je jediný u nás žijící pták, který šplhá hlavou dolů. Nedutal jsem a čekal, zda se mu budka nebude líbit natolik, že se stane rodinným brhlo-sídlem. Povedlo se a já měl šanci na vlastní čočku vidět dva gigantické rozdíly mezi návyky špačka a brhlíka. Špaček si stavěl hnízdo převážně za využití trávy, naopak brhlík používal kousky kůry a suché listy. Hnízdo brhlice bylo zcela nadýchané, a tak když jsem u špačka viděl vajíčka v den jejich expedice na travním lůžku, tak u brhlíka jsem musel zapojit všechny moje oční snímače a i tak jsem si myslel, že v listech se schovávají tři vejce. Chyba lávky, vajec bylo nakonec sedm a to jsem poznal až ve fázi, kdy brhlíci otevřeli své klofany při krmení. Otevřely se mi další obzory, když jsem viděl, jak brhlík blátem dokázal zmenšit vletový otvor. Umělecký sochař ! V neposlední řadě se novinkou stala situace, kdy do budky vlezl zároveň samec i samička.
Sledoval jsem bez referování na blogu vývoj od vajec, přes holátka až po punkáče. Posledního května se během dne vydalo do světa šest brhlíků a sedmý měl tolik strachu, že sám zůstal přes noc raději v boudě. Druhý den ho navštívila matka, ale stále žádný pokrok směrem k odletovému otvoru. Nakonec vzal peří na ramena, vyskočil ven a …… snad se naučí brzy dobře létat, protože jinak má kočka snadný cíl.
Rozhodně jsem dítě štěstěny a ptákům díky za podívanou. Poslednímu nekňubovi se povedlo zmizet 1.6.2023 na „Mezinárodní den dětí“ či „Světový den rodičů“.
