Shkhara – od ledovce na Chubedishi

Nejvyšší hora Gruzie, třetí nejvyšší hora Kavkazu, špice sahající do výšky 5193 m n. m., vrchol který nikdy nezdolám. Začal jsem hory poznávat pozdě a Šchara je zdolatelná jen pro ty, kteří umí lézt velmi dobře technicky a navíc v ledu.

Pod horou Shkhara se nachází vesnice Ušguli, ležící v oblasti zvané Horní Svanetie, jedna z nejvýše položených vesnic v Evropě (až 2200 m n. m.). Další vysoce položené vesnice Evropy jsou Trepalle v Itálii a Juf ve Švýcarsku. V Ušguli se mluví svansky, žije zde asi sedmdesát svanských rodin, vesnice je Unesco památkou. Pokud by se sem chtěl někdo dostat vozem, tak doporučuji zapůjčení plnohodnotného offroad vozidla a to zejména, pokud se vydáte jako já severo-východní cestou. Já měl naštěstí Toyotu RAV (původně jsem měl mít Nissan Qashqai, ale ten někdo půjčovně rozsekal) a ve dvou úsecích jsem uvažoval o ukončení cesty. Poprvé jsem se zasekl asi 20km od cíle (v tuto chvíli mi navigace hlásila dojezd za 1,5h a já si bláhově myslel, jak vše jde hladce). Cesta plná výmolů se díky potoku a práci silničárů změnila na úseku asi 30m na brutální oraniště, ve kterém jsem si myslel, že jistojistě musí Toyota utonout. Zastavil jsem ujistil se u obsluhy bagru, že cesta vede do Ušguli. Zde malá vsuvka, to že vám Gruzínec řekne, že tam cesta vede nemá váhu v tom, že se tam dostanete, jen existuje šance se tudy nějak a někdy dostat. Dodal jsem si odvahy, rozpálil to do toho pekla, auto mlaskalo, sem tam jsem v bahenní koupeli zamáčkl šutr do hlubších partií. Neuvěřitelné se podařilo, já mohl pokračovat směle do kopce a když už mne čekal jen sjezd a do vesnice zbývalo 7km, tak se objevil úsek, který nebyl rovný, ale tvořil esíčko, hloubka jednoznačně převyšovala světlou výšku vozidla. Navíc uprostřed tohoto esíčka nebylo husté bahno, ale bahenní břečka a pokud bych zde uvízl, tak bych dozajista dveře neotevřel. Naštěstí se na louce zjevili čtyři veliké offroady s turisty a já díky znalosti ruštiny se ujistil, že opravdu z této strany neexistuje jiná (čti lepší) cesta. Otočil jsem káru, počítal s tím, že po 200km moje cesta autem končí a mohu – a) jít pěšky, b) ukecat offroady, aby mne stáhli do Ušguli, c) zabalit to a jet zpět do Kutaisi. Dal jsem debatu s místními průvodci i s turisty z Litvy (měli radost, že znám jejich nejvyšší vrchol Aukštojas) a dostal víno na zlepšení nálady. Kdo nehraje, nevyhraje …… sedl jsem do auta a jel ho utopit. Snažil jsem se jet co nejvíce doprava, ale po dvou metrech jsem uvízl a bylo jasné, že cesta zpět neexistuje. V tuto chvíli jsem pochopil, že je zcela jedno, zda chci jet více doprava nebo doleva, nyní jsem se pokoušel už jen dostat auto do pohybu směrem dolů do té bažiny. Po pár chvílích hrabání ve sračkách jsem se dal do pohybu k vyhynutí na dně bahenní koupele. Bylo mi jasné, že zde nesmím zůstat viset a tak jsem hrabal co to šlo a milimetr po milimetru jsem se pohyboval z bláta směrem vzhůru. Nad bažinou na mne čekaly offroady, byl jsem oceněn potleskem a bylo mi fuk, že boty mám z průzkumu bahniště zasekané jak jetel. V ubytování, penzionu Angelina, jsem se od dcery majitelky dozvěděl, že lepší cesta do vesnice je cesta od Kutaisi západní (lidé – neblázněte a západní cesta je asi jistota). Den jsem zakončil dobrou večeří, pivem, vínem a ráno se rozhodl zažít tak trošku „jiný výstup“.

Ráno jsem koňmo vyjel k ledovci Shkhara a cca 1,8km před ledovcem byl sesazen na zem. Ledovec je více černý než bílý a případný návštěvník nechť zůstane dostatečně vzdálen od jeho hrany neb z horní části padají šutry a umí nabrat takovou rychlost, že představa o tom, že člověk uskočí je naivně smtelná. V této fázi výšlapu si mne našel bílý kavkazský pes, doufal že dostane kousek svačiny, ale já bohužel neměl svačinu, ba ani jídlo (jen láhev vína). Od ledovce Shkhara jsem se musel dostat směrem k ledovci Namkuami, což znamenalo přelézt hřeben oddělující tyto dva ledovce ……. hrabačka nahoru mezi šutroidní stěnou, krátký posun po hřebeni s následným sestupem trávou a mezi stromy nahusto rostoucími. Abych se dostal na start výstupu musel přebrodit řeku a konečně jsem mohl stoupat stovky výškových metrů. Cílem dne byl výstup na Chrebet Lomalialesgora s dosažením vrcholu Chubedishi 3 015 m. Velice brzy jsem zjistil, že první zdolaný bezejmenný vrchol (3153 m n. m.) byl vyšší než kopec Chubedishi a to se opakovalo několikrát při cestě po hřebeni. Dolů-nahorů-dolů-nahorů …… nabírání výšky a ztráta výšky. Aby toho nebylo málo, tak některé úseky byly pod sněhem a sníh, světe div se, sníh byl měkký a hluboký. Nejednalo se extra dlouhé pasáže, ale plazit se nuceně po čtyřech, ztrácet nohy ve sněhu až po kulena …… to bylo únavné. Celou cestu mne bolelo břicho neb snídaně se mi po koňském třesu zablokovala v žaludku a neměla chuť se posouvat …. ni nahoru, ni dolů. Pokus dát si víno končil křečemi, nebavilo mne svíjení po zemi, tudíž jsem pití vína ukončil a nahradil ho mírným pojídáním sněhu (lehce jsem potlačil žízeň). Pes stále doufal, že ty hrozné kilometry (38000 kroků) budou proloženy svačinkou, ale kde nic není, tak ani svačina není. U posledního vrcholu s výhledem na vesnici se mi podařilo ulovit signál datový a dal jsem vědět paní domácí, že se sunu směrem k večeri na osmou hodinu. Také jsem ji požádal, aby mi připravila něco dobrého pro mého nového kamaráda – horopsa. Z výšky 2950 jsem vyklesal do vesnice, nakrmil horského psa, zasloužil si pivo a obnovil tak funkci žaludku.

Krásný kus přírody, hůře dosažitelný po vlastních pneu, ale stálo to za to. Vynikající kuchyně, dobré víno, krása všude okolo ……. až se dostaví silnice, tak to ztratí kouzlo, stejně jako další lehce dosažitelné oblasti světa. Sedám do vozidla, kličkuji mezi všude přítomnými krávami na silnici a jedu si opálit svůj rudý obličej k moři s magnetickými písky. Příště možná Kazbek !

Kobuleti, Batumi, Kutaisi