Piton de la Petite Rivière Noire – nej ostrova Mauricius

Jarní prázdniny jsem posledních více než 10 let trávil na horách lyžováním, ale covid tuto kratochvíli narušil a také jsem si řekl, že změna je život. Moje výlety a dovolené jsou povětšinou nízkonákladovky a přiznám se zde veřejně: „nikdy jsem nebyl s cestovkou na zájezdu u moře“. Kdo chce na Mauricius v pevném termínu, tj. mimo školní docházku, ten musí prohledat nabídku cestovek českých a především německých, poprat se s tím, že dovolená nebude za polibek a včas zareagovat na měnící se nabídku a zejména ceny. Podařilo se a já, moje rodina i ex-sousedovic famílie, jsme na jarní prázdniny dopadli na Mauricius. Na Mauriciu mají prý vynikající rumy (musím ověřit), měli zde i vzácného ptáka, který vyhynul. Dronte mauricijský, také známý jako blboun nejapný anebo dodo, je vyhynulý druh nelétavého ptáka, žijícího jako endemit na ostrově Mauricius v Indickém oceánu. Dodo byl holt přerostlý holub s megazobákem, který navíc poskakoval po zemi, nelétal …… a na to dojel. Já doda nalezl raz und dva a nebyl to obyčejný dodo, ale byl to létající Dodo – na ostrově roku 2011 vznikl pivovar s názvem Flying Dodo (Létající Dodo). Za mne dobrý, pitelný ! Po příletu jsem zjistil, že zde nemusíte být plavecké eso, pláže v mém okolí jsou mělké, voda teplá a vlny i při velkém větru jsou snestitelné. Naučil jsem se jezdit MHD, procvičil si jízdu autem na levé straně a již druhý den pobytu uviděl zázrak přírody – sedmibarevnou zem alias Seven Coloured Earths. Kdo chce, tak si může prohlédnout tři velké želvy, ale já si myslím, že želvy to kurevsky nebaví a kdyby mohly mluvit, tak lidem řeknou přímo do ksichtu, co si o nich myslí. V planině Chamarel jsem hodil i oko na vodopád Chamarel a za mne pěkný pohled pro oko. Blížil se konec dne a já uviděl v předpovědi, že zítra nemusí být azuro a na výstup na nejvyšší horu ostrova Mauricius máme ideální podmínky dnes. Tož jsem zavelel, přesunuli jsme se na parkoviště při silnici s názvem Plaine Champagne, odkud jsem tušil nejsnadnější výstup. Po cestě jsme zdolali vrchol Piton Saint Denis (620 m n. m.), který není problém přehlédnout neb je zarostlý a nevýrazný. Přesně po hodině od startu výstupu jsme dosáhli vrcholu Piton de la Petite Rivière Noire (828 m n. m.), pokochali se výhledy do zeleně, pochopili, že slunce zapadá a tudíž cesta zpět bude doprovázena tmou. Na vrcholu se nachází barevná lavička, vrcholová polotyčka a výhledy. Poslední partie výstupu jsou jištěny lany pochybné kvality a já se stal jakožto prvolezec testérem únosnosti. Lana se hodila pro pocit jistoty a pokud bychom vrchol zdolávali „v “ či „po“ dešti, tak by se stala nutností. Po cestě dolů jsme využili svitu mobilních telefonů a tak jsme až na hotelu zjistili rozsah zabahnění (převážně po kolena). Večeři hodnotím jako velmi zaslouženou a posádku odměním dodo-rumem (kdo odmítne, tomu pomohu).

Doporučuji všem přiměřeně létat …… než vás někdo sežere. Takovej dodo by mohl povídat 🙂