Aragac – nej vrchol Arménie

Původně jsme měli do Jerevanu letět v polovině června a nyní oficiálně děkuji nespolehlivému aerodopravci, že nám původní let zrušil a sobě, že jsem let přesunul na pozdější termín. Pokud bych neprovedl tento posun odletu, tak bych se sněhem brodil sotva na první vrchol sestavy Aragac.

Do Jerevanu jsme měli doletět po půlnoci, ale díky zpožděnému odletu jsme dopadli na zem až po jedné hodině ráno. Koupili jsme nějaké to pivo na spaní, seznámili se s majitelem terénního mercedesu a šli spát. Spali jsme dlouze, Jerevan si prohlédli krátce (to víte – opera, Chačaturjan, pivo) a odpoledne nás náš řidič Ovik odvezl k jezeru Kari. Kdo by sem plánoval cestu, tak se nemusí bát o ubytování. My se ubytovali v hotelu u jezera, ale ubytování nám nabídl i pán z blízké meteostanice a určitě by nás osvojili i pánové z „výzkumné stanice“. Není problém i stanovat, ale bez stanu se špatně stanuje a my museli odlehčit zavazadlo.

Hora Aragac má 4 vrcholy. Dva mají přes 4000, a nejvyšší vrchol se tyčí do výšky 4090 m n. m.

Do kopců jsme vyrazili ve 3 ráno a brzy se dostali do pásma sněhu. Zdolali jsme zasněžený jižní vrchol (3879 m n. m.) a museli vyklesat do sedla (naštěstí byla tma i především mlha, že by se dala krájet a tak jsme nevnímali ten sráz). Následovalo hledání cesty kráterem bývalé sopky, protože značené cesty jsou buď pod kamenou sutí nebo pod sněhem. Rozlehlé oblasti sněhu v kráteru sopky nás při postupu brzdily a místy i zastavovaly (to ve chvíli, kdy člověku celá končetina či končetiny zmizely). Druhým cílem dne byl nejvyšší vrchol Aragac – severní vrchol (4090) a ve stoupání nebylo již tolik sněhu, ale za to se vše drolilo nebo klouzalo. Před polednem jsme zdolali tzv. falešný severní vrchol, vrchol který zdolá 99,1% horalů a jen 0,9% pokračuje dalších 150 délkových metrů. Nám postačoval falešný vrchol ve výšce 4026 m n. m. neb objektivně technické lezení v ledu a mlze, s očekáváním zhoršení počasí by mohl vést k nechtěnému konci výletu. Otočili jsme se a zpět hledali lepší cestu k návratu. Zažili jsme jezdící šutry s bahenním podložím, bořili se do bahna, brodili se sněhem a dvakrát jsem zajel skrze sníh do „potoka“. Po celou dobu jsme nepotkali turistu/horolezce a neviděli ani stopy ve sněhu v celém kráteru. Až na cestě zpět jsme potkali místního vůdce s německými turisty, od kterého jsme se dozvědli, že severní vrchol je lepší zdolávat z druhé strany (nemusíte překonávat takové převýšení a ponížení) a leze se na něj v srpnu. Nu což, vrátím se možná někdy v srpnu …… nejen na kopce, ale prozkoumat krásy Arménie.

Bylo to super a jsem rád, že jsme tu štreku ve sračkách, přes 20km dlouhou, zvládli.