Izrael – Mt. Meron a Mt. Hermon

Po zdolání nejvyšší hory Egypta a výstupu na poutní horu Sinai, jsme se přesunuli přes Tabu do Tel Avivu. Zde jsme se pokochali západem slunce, pojedli místní uliční speciality a šli spát do kapsle. Je to tak, ubytovali jsme se v kapslovém hotelu a kdo nezná, nechť si dohledá a pokud netrpí klaustrofobií, tak i vyzkouší. Z Tel Avivu jsme se po hezkém večeru přesunuli brzkým vlakem pod kopec a vystoupili na zastávce Meron Field School. Moje představa byla, že na této zastávce na konci světa nikdo nebude vystupovat. Ouha. Do vojenské školy jela hora hochů a děvčat (mimochodem: v Izraeli platí povinná vojenská služba i pro dívky a každou chvíli potkáte někoho na cestě autobusem, na ulici a přes rameno má samopal). Hora Meron neboli Har Meron v hebrejštině či Džabal al-Džarmak v arabštině je s nadmořskou výškou 1208 m. n. m. nejvyšší hora na území, které je mezinárodně uznáváno jako území Státu Izrael. Nachází se v hornatině Horní Galilea a okolo je hustě rozsypáno plno vrcholů okolo tisícovky. Pro ortodoxní židy je hora poutním místem neb zde zemřel významný rabín a k výročí jeho smrti se zde sejdou stovky tisíc lidí. I mimo tento svátek je lidský tlak poznat a cestu lemují nejen duby, ale i lejna a toaletní papír. Dříve byla hora hůře přístupná a jedna perla: Francouzský cestovatel Victor Guérin koncem 19. století popisuje výstup na vrchol jako komplikovaný, kvůli absenci zpevněných cest. Dnes jsou cesty značené, ale až na vrchol vás nepustí, stojí na něm radary, antény a celé vojenské městečko. Tudíž jsme vrcholové městečko obešli, nalezli nejbližší bod od vrcholu, pořídili pár hezkých fotek a šli směrem dolů. Trasa do města Meron vede v prostřední části korytem potoka, ale ten vyschnul, tak jsme jen lezli po šutrech a skalkách (dokonce opatřených stoupacími železy). Díky tomu, že Izrael disponuje frekventovanou sítí autobusů, tak se nám třemi spoji podařilo přesunout do nejsevernější část Izraele (a to jsme den předtím byli v nejjižnější části Izraele) a po místních specialitách jsme usnuli v městečku Majdal Shams (Madždal Šams).

Nad Majdal Shams, v Golanech (oblasti zvané Golanské výšiny) se nachází nejvyšší bod Izraele a to za podmínky, pokud uznáme, že toto území patří Izraeli. Golanské výšiny podle mezinárodního práva náleží Sýrii, dvě třetiny území jsou okupovány Izraelem. Izrael ovládá dvě třetiny území Golanských výšin od šestidenní války v roce 1967, kdy toto území obsadil. V roce 1981 schválil zákon o Golanských výšinách, který rozšířil izraelské právo a správu nad Golanskými výšinami a de facto je tak anektoval.Tento krok byl odsouzen Radou bezpečnosti OSN v rezoluci č. 497, která zákon prohlásila za neplatný a postrádající mezinárodní právní účinek. Během krátké návštěvy izraelského premiéra Benjamina Netanjahua ve Washingtonu podepsal Trump 25. března 2019 dekret, kterým Spojené státy uznaly izraelskou suverenitu nad Golanskými výšinami. Doposud nebyla tato anexe žádným jiným státem uznána a Golany jsou Organizací spojených národů (OSN) nadále považovány za výsostné území Sýrie (zdroj: wikipedie). Každopádně, nejvyšší vrchol na území ovládaném Izraelem, se nachází na hranicích se Sýrií a 3,5km vzdušnou čarou se nacházejí i hranice s Libanonem. Tento vrchol se jmenuje stejně jako nejvyšší vrchol v Sýrii a to Hermon. Na území ovládaném Izraelem sahá vrchol do výšky 2236 m n. m a vrchol v Sýrii je vysoký 2814 metrů. Na výstup jsme chtěli vyrazit brzy, ale tento nápad jsme museli zrušit, neboť jsme od nových (náhodných) přátel zjistili, že hory jsou vojensky kontrolovány, spodní brána se otevírá až v 8 hodin a dosažitelná je aktuálně pouze oblast horní části lanovky (250m pod nejvyšším bodem). Nevadilo nám to a s novým kamarádem, majitelem restaurace, jsme se dohodli na tom, že nás vyveze po nudné cestě až ke spodní stanici lanovky. Skutečnost, že lanovka nejede, tu jsme tušili, ale ani v tom nejhorším snu jsme si nepřipouštěli to co se stalo. Vojáci nás odmítli vpustit dále po cestě a po dlouhé debatě bylo přislíbeno, že až druhý den by to bylo možné (slibem nezarmoutíš). Vyfotili jsme vrchol z dálky a šlo se pomalu dolů krokem zmoklé slepice. Ve stejnou chvíli kdy jsme odcházeli, se o debatu s vojáky pokoušel izraelský pár starších turistů, ale ti chtěli vyjet autem až na horní stanici lanovky. Očekávali jsme, že jak pojedou dolů, tak si je stopneme bo nudná cesta by nám vzala jen kus života a my již hledali alternativní cíle. Ejhle. Tam kam nám bylo striktně zakázáno, tam místní mohli (holt našinec není cizinec) a tak naše cesta dolů byla nejen nudná, ale i smutná. Po ztrátě výšky cca 300m jsme míjeli parkoviště a tam vycházel na trek starší pán s komerčním vůdcem. Sledovali jsme jeho směr a on se hrabal k horní stanici lanovky přes vrchol, který nám byl také zakázán. V tuto chvíli jsme se rozhodli přijmout izraelský postoj a šlo se. Zdolali jsme alternativní vrchol, horu Habushit (pro neznalé anglického jazyka shit je v překladu hovno) a z výšky 1955 m n. m. jsme se dívali na nedalekou horní stanici lanovky, nejvyšší bod v oblasti pod kontrolou Izraele kopec Hermon a také z výšky na vojáky, kteří nás u spodní lanovky otočili. Na horní stanici jsme se již nevydali, protože by to nebyl hodnotný sportovní výkon, převýšení 100m a pár minut času jsme nechtěli absolvovat směrem k oblasti, kde by nás mohli odchytit k debatě podruhé. Namířeno tam měl vůdce se starým pánem, kterému slíbil jeho gajda, že dolů ten svah již nepůjdou, ale pojedou lanovkou. Slibem nezarmoutíš (lanovka byla evidentně mimo provoz, bez obsluhy). Po více než dvojnásobné porci kilometrů než bylo uvažováno, jsme se dopravili nožmo do restaurace a oslavili výstup šniclem (kousky obaleného kuřecího masa v pita chlebu, mnoho zeleniny a palivé i nepálivé omáčky).

Kdo se moc ptá, moc se dozví a občas je třeba umět se rozhodnout. Podařilo se. Bylo to super a my jeli dál do základního tábora s názvem Jeruzalém na náš poslední výstup.

Mt. Meron – 1208 m n. m. (32.9977836N, 35.4137267E)