Gjeravica – moje druhé Kosovo

Za svůj dlouhý život jsem vstoupil na území Kosova dvakrát. Poprvé jsem se dostal přes hranice z Makedonie a to za účelem zdolání nejvyšší hory Kosova, hory s názvem Rudoka (někdy Velika Rudoka). Přechod to byl asi ilegální, ale úspěšný. Druhou návštěvu Kosova jsem chtěl uskutečnit vozidlem, ale po prostudování možností jsem se rozhodl, že nechci trávit za volantem celý den. Našel jsem vhodný termín, sešlo se celkem 5 lidí a koupili jsme si za hubičku letenky do Prištiny. Nakonec do letadla nastoupila 4 horolezecká esa, Laďa M. odpadl zdravotně a tak jsem mohl vypustit fámu, že má neznámou nemoc a tělo poseto pupínky.

Před cestou jsem si prostudoval, že se mají nosit roušky, do taxíku max. 2 osoby a další opatření v boji proti nemoci. Nedělám si z té choroby srandu, ale pokud je tak zákeřná (že kvůli ní likvidujeme život a podnikání v ČR), tak Kosovo by již nemělo existovat. Neboli: kdo má být zastřelen, ten se neutopí.

Náš výlet začal ve vesnici Junik, do které jsme se dostali autobusem Monika v kombinaci s taxíkem. Vozidlo nás posunulo na konec asfaltové cesty a dále jsme již šli po svých do oblasti kempů (dva zelené plácky pro stany). K přespání jsme zvolili lokalitu ve výšce 1900 metrů nad mořem a protože jsme neměli stan, tak jsme se zabydleli na paletách před jednou chatou. Jako jediný s letním spacákem a letní karimatkou jsem se stal terčem vtípků, ale v noci byly 2 stupně nad nulou, vítr nula a noc byla narušena jen příchodem lišky zlodějky, která Martinovi odnesla oříšky. Ráno nás probudil východ slunce, ale po cestě k vrcholu se zatahovalo až se oblačností zatáhlo na 100%. Vrchol jsme zdolali a vrcholové dvojpivo ve výšce 2656 m. n. m. jsme si zasloužili. Cesta dolů začala hodně odvážným sestupem mezi skalami a sutí, pokračovala věčným hledáním cesty (nic nebylo na naší trase z mapy,google apod. značeno), až jsem musel zapnout profi navigaci, která nás dostala z hřebene do liduprázdné osady. Z této osady již vedla cesta pro vozy 4×4, ale my se z ní odklonili na cestu značenou v mapách (i v profi navigaci) …… masakr pro tělo, hrůza sklon, podmáčený terén. K řece jsme došli v plném počtu, pokračovali směr město Decani (od řeky cca 18km) a přepadla nás tma. Po hodně km uježděné hlíny a pár km asfaltové silnice jsme narazili na opuštěnou restauraci se sádkami (od 1500m výše je zde na zimu asi opuštěné vše) a rozhodli se, že já dojdu 13km do města a dojedu pro zbylé vozidlem. Opustil jsem skupinu do tmy a šel. Šel jsem krátce, narazil na hydroelektrárnu a zde uviděl vozidlo Dacia. Začal jsem hledat řidiče (mého řidiče :-)), zázrak se dostavil a já plynou albánštinou vysvětlil, že potřebuji stáhnout dolů do města a navíc nejsem na cestu sám. Záchranou misi jsem zvládl za pár minut a jsem rád, že jsem nemusel pěšky přes několik stanovišť , která jsou nonstop hlídaná vojáky (a to i s obrněným transportérem) neb by mne mohli považovat za narušitele (je zde totiž klášter zapsaný v UNESCO, ale stal se terčem útoků ….. holt boje víry). Ve městě Decani bylo jasné, že nám autobus ujel a tak jsme se posunuli do města Peje/Pécs. V ubytování jsme byli překvapeni češtinou pana provozního, odhodili jsme věci a šlo se slavit do víru maloměsta. Orgie ! Konečně po 2 dnech jídlo, pivo, oslavný panáček. Doporučuji hotel Camp Karagaq.

Shrnuto: Kosovo máme zafixováno jako stát ve válce, kde vám mina utrhne nohu a stane se kdeco špatné. Za mne doporučuji pro výlet …… lidé jsou tu pohostinost sama a vše pro život potřebné funguje.

EDIT: stopem se tu nikam nedostanete. My měli štěstí a skončili jsme v palírně.