Chemin des Révoires – Nice a Přímořské Alpy

MONAKO
Člověk chce do pořádných hor a tak Kosovo. No a protože v Kosovu chčije až leje, tak z Kosovo se stane Monako (zní to podobně). Odjezd na poslední chvíli, nutnost PCR testu a tak nakonec se nalodili 4 prověření horomilci. Nad ránem jsme se zjevili v Monaku a zjistili, že zaparkovat v tomto státečku bude nejtěžší úkol výpravy. Oblast bezplatného parkingu, které jsem našel v elektronické mapě, se v praxi změnila na parkovací zónu hlídanou řetězem pro každý parkplac. Záchrana přišla v podobě parkování u hřiště na koulenou (cizojazyčně Pétanque), kde se mohlo auto pohodit na 4h. Prošli jsme okolo nejvyššího bodu Monaka, který se nachází na hranici s Francií a protože zdolat nejvyšší bod sestupem je nehodné sportovního zdolávače, tak jsme sestupem dali průzkum města, přístavu a pláže. Monako je soustava „dům na domu“, stavby ve svahu a ulice jsou propojeny výtahy. Žít bych zde nechtěl, ale není to vůbec škaredé město. Zdolávačku nejvyššího bodu jsem dal po ulici pro pěší Chemin des Révoires, která leží v monacké čtvrti Les Révoires a vede od botanické zahrady směrem ke kopci Tête de Chien (ten už leží ve Francii). Nejvyšší bod se nachází blízko křížení ulice Chemin des Révoires a francouzské silnice Avenue Prince Rainier III Monaco, ale dle mapových podkladů i reality se tam nemá šanci nikdo dostat – vše je za plotem. Nejvyšší bod se nenachází na konci této ulice – konec ulice se nachází již ve Francii ! Já zvolil výstupovou trasu od lékárny a dohledal si pozici GPS navigací. Toho jsem následující den litoval, protože jsem navigaci ponechal zapnutou a baterie dostal do stavu smrti.
A šup do Nice (za fotogalerií text k Nice).

Pozn 1.: dle profi navigace leží nej bod Monaka 171 m n. m., dle mapy.cz ve výšce 170 m n. m., dle informací na netu prý 161 m n. m. U tohoto „nevrcholu“ je to asi fuk.

Pozn 2: kdo by chtěl zdolat horu Mt.Agel, monumentální kopec, který leží výše než 1000 m n. m., horu nad Monakem, ten ať si nechá zajít chuť – je to vojenský objekt 🙁

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

NICE
Po zdolání nej bodu Monaka jsme naskákali do expediční bedny a jeli do Francie, do Nice. Vybral jsem tam výběrem náhodným jednu z okrajových pláží neb jsme se potřebovali ochladit a také očistit. Voda měla mít dle internetu 21°C, ale tutově měla tak 23°C (jinak by tam Laďa nevlezl). Zažili jsme si plavání, opalovačku a nakonec si zašli po pláži na pivo. Nápis před restaurací dával jasně najevo, že se nebude jednat o nízkonákladovku, pivo 0,25l zasyčelo a cena 7 éček by měla být i v ČR. Lidé by chodili více do knihoven a méně do hospod (nebo nějak tak by to bylo, haha). Město Nice je pěkné, holt Francie nemusí tolik zateplovat a modernizovat staré věci. Moderní umění tu má zelenou a já se musel se zážitky vyrovnat chladnou kalorií, dal jsem si zmrzlinu. U stánku mají ceník se slovem boules, což je koule. V reálu to není klasika kopečková, ale naplácají to špachtlí na kornout. Musím konstatovat, že jsem si vzpomněl na jadranskou zmrzlinu prodávanou před hodně a hodně lety v Chorvatsku. Od té doby se kluci z HRVATSKA od Podstrany naučili na zmrzlině šetřit nejen surovinami, ale i objemem a tak jsem se s nimi rozešel bez rozloučení a lížu jinde. Bylo pozdní odpoledne, přesunuli jsme se do oblasti s jinou kategorií kopců než byl nej bod Monaka – jeli jsme do Přímořských Alp.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

PŘÍMOŘSKÉ ALPY
Když jsem plánoval nej bod Monaka, tak jsem chtěl cestovat sám, letecky a do Monaka dojet na kole nebo se projít od letiště do Monaka po pláži. V noci bych zakempil na vrcholu – skalisku Tête de Chien nad Monakem, dal si víno a dumal o životě. Člověk míní, počasí v Kosovu mění a když už jsem byl auto-mobilní, tak jsem si na mapě našel zajímavé kopce. Cílem večerní jízdy se stalo parkoviště pod chatou Refuge de Nice, vedlo k němu 80km a z toho více než 50km zatáček Tour de France. Po příjezdu jsme ochutnali rudé FR víno, vybrali místo na stany a uložili se ke spánku ve výšce lehce nad 1600 m n. m. Ráno jsem si početl časopisy s horalskou tématikou v moderní kadiboudě a klobouk dolů – žádný smrad, čisto, toaletní papír grátis. Ach jo, proč to zde funguje ?!?

Ráno jsme vyšli po skromné snídani, minuli krásnou chajdu přirostlou ke skále, přeskákali přes pár potůčků a celou cestu nás okukovala zvířena rohatá a místy chlupatá. Chajda Refuge de Nice leží na skále ve výšce 2232 m n.m., pod níž se leskne hladina jezera Lac de la Fous. Na chatě vás budou obdivovat slepice, nechají se nakrmit kdečím a sem tam nějaký turista se snaží slepici ulovit a udělat si selfíčko. Pivo zde mají točené a za poloviční cenu než na pláži (kam se poděla vysokohorská přirážka ?). Ale na pivo nebyl čas, šlo se k vrcholům třílitrovým – tj. 3000 m n. m. . Ve skalách nebyl signál, navigace od předchozího dne totálně vybitá, tudíž jsme se rozhodli zdolat nějakou zajímavou horu …… no a protože dole tekly potoky, nahoře byl sníh, tak jsme si řekli, že půjdeme co to půjde 🙂 a ono to šlo a šlo. Výstup jsme zapíchli na kótě kopce 2626 m n. m. , slavnostně jsme snědli dvě proteinové DELI tyčinky. Tyčinky byly sice hodně po expiraci, jejich tvar doznal změn, ale zase navštívily MtBlanc i Kilimandžáro. V oblasti tajícího sněhu jsme nalezli fotoaparát, majitele jsme pod sněhem nehledali a nyní vám to mohu prozradit – fotoaparát Panasonic tam ležel od konce srpna 2020 a nenesl žádné známky koroze (více o nálezu později). Sestup jsme volili skluzem po prdeli, sjezdem botmo a pády plavmo. Museli jsme zapojit nejen orientaci zvířete, ale i jeho mrštnost a systémem pokus-omyl jsme nalezli cestu z dost exponovaných svahů. Na chajdě Nice jsme dali pivo a někdo i jídlo, slepice se staly ještě většími kamarádkami a po relaxu jsme sestoupili k autu. Čekala nás opět nůše zatáček, poslední chvíle u moře a večeře v Sanremo, po které jsme usoudili, že v nejlepším skončit ….. a jelo se k domovům.

Ty Alpy jsou holt Alpy ! Krása.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•