Moje výšlapy nejsou příliš plánované, rozhoduje chvilkové okno a pak vyhodím nabídku (pokud nechci jet do hor sám). Nejvyšší hora Evropy – Mont Blanc (FR)/Monte Bianco(IT) alias Bílenda(CZ) si zasloužila plánování. Zašel jsem s Martinem na pivo (3 zajímavé kusy), koupil jsem měřák kyslíku na prst (na prst a na prd) a za pár dnů se jelo.
V sobotu večer jsme nasedli do 4kolového magakorábu a po cca 13h (plus mínus) v neděli ráno se zjevili u „šaliny“ – alias u zastávky vláčku v Le Fayet – v nadmořské výšce 584 m (lont ve Francii vedle Chamonix). Zaparkovali jsme auto na parkovišti (nečekaně zdarma), naházeli věci do batohů (zjistili, že i když sebou nemáme skoro nic, tak to váží víc než trojité moc) a s hadrem na hubě se vydali k vláčku. Cesta do výšky 2372 m n.m. (konečná šaliny) ubíhala celkem svižně i když se to táhne do kopce snad 1,5h ….. bo ty panoramata …… kráááása. Od konečné jsme se doplazili o 40 metrů nahorů do výšky 2412 m n. m. , kde stojí chajda Nid d’Aigle (což je asi v překladu Orlohnízdo ….. mimochodem roku 2002 zfajrovalo, takže je to novobouda) a nedali si ani pivo, ani párek v rohlíku, prostě se šlo dál …… protože do Francie jsme nejeli na vernisáž, ale zlikvidovat svoje těla a zdolat MtBlanc.
Za pomocí kamarádky levé, kamarádky pravé ….. mých teleskopických strong hůlek …… jsem se s Martinem přesunul do chaty Tête Rousse, která leží ve výšce 3167 m n. m.. Před chatou je takové ledové políčko a na jeho začátku checkpoint, kde vám dozajista zkontrolují, zda máte ubytko/vybavení a jste tedy výstupuschopni. Na internetu jsem se tak dočetl, že zde budu podroben důkladné kontrole, ale v reálu zde nikdo nebyl cestou nahoru (ani cestou dolů).
Kdo mne zná, tak ví, že toho moc nenaspím a raději žiji. Po tolika hodinách jízdy, okamžitém výstupu jsme s Martinem dali večeři a 12h aklimatizační spánek (jojo – na výkony se musí jít přes hlavu a v pokojíčku s názvem Messner se spí jako v Hiltonu).
Z chajdy Tety Růži naše kroky vedly do skal směrem k chatě Gouter (výška 3835 m n. m.), po cestě jsme překonali „kuloár smrti“. V tomto kuloáru padají každou chvíli nějaké kamínky až šutry (na youtube si najděte taky, ať máte dopředu strach). My jsme kuloár překonali v blažené nevědomosti, že je to „ON“ …… smrťák ! a užili si po něm i dobře jištěnou cestu po kamenech. Na chajdě jsme byli po obědě a tak jsme si naordinovali souhlasně pár desítek minut spánku a pak aklimatizační výstup po ledovci před večeří. I na této chatě neteče voda a koupit si ji můžete za 7 éček …… holt ji sem (stejně jako šampáňo) vozí vrtulník po 500kg zásilkách v big-bagu. Spaní po 10 lidech v ubikaci, která je oddělena od dalších budek pouze laťkami je vzdušné řešení, ale jeden budí druhého a kdo je náchylný na klíííííídek, ten se moc nevyspí. Vojna není kojná a hory nejsou pro modelky.
Výstup na nejvyšší horu Evropy jsme se rozhodli nehrotit a tak z našeho „pokoje“ jsme odcházeli poslední (toto nás pronásledovalo celou výpravu a je dobře, že jsme se tomu dokázali smát). I když jsme vyrazili poslední, tak jsme potřebovali čelovky. Dalších výškových skoro 1000 m po sněhu/ledu za užití maček, cepínu i lana bylo u mne poznamenáno zajímavým stavem těla. Doposud mi nebyla v horách zima ani při mínus 20. Asi s ohledem na nadmořskou výšku, jsem poprvé zažil, že si musím dát další vrstvu pod technickou bundu a litoval jsem, že jsem si na chajdě nechal teplejší rukavice. Takže ve výšce 4360m u chaty Vallot jsem si natáhl mikinu, vytáhl cepín a šlo se do útoku. Postupnými útoky jsme se spoluhoralem Martinem překonali i úzký sněhový hřeben a nakonec stanuli na vrcholu (dnes prý 4808 m n. m., dříve 4810). Na vrcholu jsme byli sami a není se čemu divit. Nárazy větru byly tak silné, že jsem se obával, zda při focení přijdu o mobil nebo mi upadne ruka po umrznutí. Vrcholové pivo bylo jednohlasně zrušeno a pakovalo se z kopce dolů. Nahoře na pokraji smrti umrznutím, dole mi z helmy kapal pot, bezvětří a slunce-pařák ….. to jsou hory. Dali jsme si večeři, poslední noc na Gouteru a byli rádi, že se nám podařilo výzvu „dát na první pokus“, středu jsme mohli využít jen na sestup, oslavičku a přesun k domovu.
Cestou dolů jsem si ověřili, že i mezi horskými vůdci se vyskytují jelita. Že na nás jeden poslal pár kamenů při sestupu ze skály jsem považoval za „náhodu“. Když jsem ho ale viděl, jak v kuloáru záměrně shazuje nohou kameny, jen proto aby pobavil své „zákazníky“, tak jsem pochopil, že jsme každý na jiné lodi. Mnohým vůdcům, my amatéři smrdíme, neodpoví na pozdrav, nepoděkují za umožnění luxus průchodu pro jeho ovečky (paradoxně, ti utahaní zákazníci často poděkují, usmějí se skrz pot).
Navíc jsme jako bonus viděli pád velkého seraku, ale na fotce to tolik nevyzní (jako mnohá krása viděná okem při našem výšlapu).
Po dojezdu do ČR jsem si dal hned 3h kanclpráce, jel jsem pracovně směr Praha a dál.
Všem doporučuji tento výšlap a za mne……. je asi dobře, že je regulován počet turistů, kteří tam mohou. Dále nevěřte lidem, kteří tvrdí, že na vrchol vede lanovka 🙂
PS:
mám zakoupený měřák kyslíku na prst, raději jsem ho nevyužíval bo více věřím sobě než číslům elektronky z národního podniku Katoda Holomóc. Ale s Vaším přispěním zajisté vytvoříme studii mapující vliv nadmořské výšky na kyslík v těle horala/horalky
Blahoželám!
Díky. Bylo to mnohem hezčí než se dá popsat i nafotit, navíc nahoře nebyl čas moc fotit. Nevěřil jsem, že na vrcholu budeme sami. Pozdnější start byla dobrá znouzectnost, sportovci už byli dole.
Kluci šikovní. Tak je to spravne, tak to ma byt. Gratuluji!!!
Děkuji. Jsme holt výběr z bobulí.
Mistře gratuluji. Vaše řádky mě opět skvěle naplnily, ale zároveň jsem se při jejich četbě dokonale vyprázdnila. A vězte, že tyto chvíle se při mém aktuálním stavu rovnají výstupu na vrchol.
P.S. Ráda bych si zapůjčila ten měřák kyslíku .
Kiki, stala ses první pokusnou osobou v projektu Oxyžena. Děkuji za gratulaci.