Čižba, vějička a bírduzdar

Před pár měsíci jsem se začal s ptáky paktovat tak nějak víc. Zkoušel jsem jim dělat pikniky v mém krmítku, ubytoval jsem špaččí rodinku ve své budce a sem tam získal jejich fotku.

Někteří lidé nejsou hezcí. Třeba já po ránu když se podívám do zrcadla ……. a někdy to trvá dny (tip: pomůže se nedívat do zrcadla). Ptáci jsou hezcí, umí lítat a za dobu co je blíže sleduji, tak musím konstatovat, že i ten zpěv by mi chyběl.

Velký slovník ptáčníka určitě obsahuje slovo „čižba“ a zná ho i wikipedie a tak:
Čižba (čužba, léčba, ptáčnictví) existovala od nepaměti vedle myslivosti a sokolnictví jako samostatný obor nebo dokonce „profese“. Byla doplňkovým zdrojem potravy, finančního příjmu i lidové zábavy. Písemné záznamy jsou známy až ze starověku, ale čižba je téměř jistě mnohem starší. Již v době římské byla na vrcholu rozvoje a kvetla ve všech územích přiléhajících ke středozemnímu moři. Nejstarší záznam z našeho území podává patrně Kosmova kronika „… Nic nezmohou záseky Čechů proti Němcům, tak jak nadarmo bývá roztažena síť před očima ptactva…“[2] O staré tradici svědčí i související příjmení (Čihák, Ptáčník, Čížek, Stehlík, Hejl, Černohlávek) místní jména (Čihadlo, na Čihadle), rozšířená pořekadla („Když ptáčka lapají pěkně mu zpívají“), používané slangové výrazy („volavka“, „hejl“) nebo rčení („Zasral se jak vějica“, „Skočil mu na lep“, „Sedl na vějičku“, „Kouká jak hejl“, „na nose má hejla“).

Skočil jsem párkrát někomu na lep a netušil jsem, že takto se dříve lovili (někdo doposud loví) ptáci. Zlaté moje němé kamery, lovci snímků a videa. Slibuji, že nebudu lovit „na vějičku“ , nepoužiji lep. A zase wikipedie:
Technika lovu ptáků na lep (jako součást čižby) je rozšířená téměř celosvětově i když způsob přípravy lepu se v různých kulturách liší v závislosti na přírodních podmínkách a dostupných surovinách. V Evropě se tradičně lep připravoval z bobulí ochmetu evropského (Loranthus europaeus) nebo jmelí bílého (Viscum album). Jiné suroviny (smrková pryskyřice – smůla) byly v našem prostředí spíše náhražkami. Pracně získávaný lep byl vždy poměrně nákladnou surovinou. Lepem pomazané tenké proutky (vějice nebo vějičky) byly líčeny na místech obvyklého dosedu ptáků (vyvýšená místa, napajedla atp.) a následně byla zvyšována jejich atraktivita pomocí volavých ptáků, sýčka nebo oblíbené potravy. Alternativně byli ptáci opatrně podlepováni – pomocí vějičky na dlouhém prutu. Zajímavým způsobem užití lepu byly papírové kornouty, uvnitř natřené lepem, s potravou ve dně kornoutu. Pomocí takové lepové pasti bývaly chytány zejména vrány nebo havrani. Pokud ptáčník chytal zpěvné ptáky na prodej, tak ihned po opatrném vyproštění ptáka polepené peří (potřísněné lepem) zasypával jemným popelem, aby předešel dalšímu slepovaní.

Na netu jsem ulovil jednoho nadšence „ptákologa“, který ptáky nekurtuje lepidlem k větvi nebo do kornoutu. Má svůj web – http://www.birdwatcher.cz . Sem tam do sítě z důvodu kroužkování a většinou do foťáku. Jeho web jsem nalezl náhodou a zrovna tam měl jako novinku blogu článek „co vše stihl cestou z toalety“ – http://www.birdwatcher.cz/17-6-2020-co-lze-stihnout-cestou-z-toalety/

Bírduzdar !!! a třeba někdy uslyším/uvidím rákosníka zpěvného.