Grossglockner – brambora na jeden zátah

Zdolat nejvyšší horu Rakouska, majestátní Grossglockner (v překladu Velkého zvoníka), mne napadlo jako obvykle pomalu ze dne na den. Původně jsem chtěl cestu zažít jako většina horalů – tj. přespat ne jedné ze dvou chat na mojí cestě. Bohužel jsou beznadějně obsazené a tak jediná šance byla zdolat bramborovou horu mého seznamu (avšak třetí nejvyšší, bo 1 drží MtBlanc v Itálii i Francii) na jeden zátah. Z tohoto důvodu jsem se rozhodl lehce vyspat před výstupem a nepokoušet se o výstup ihned po x až xx hodinové jízdě za volantem jak jsem již několikrát uskutečnil. Již cesta do ubytka pod kopec by vydala na svazek sebraných zápisků sráče-nesráče. Po cestě jsem dostal ukrutné křeče v oblasti někde mezi žaludkem a žlučníkem. Zkoušel jsem situaci vyřešit xx krát na WC a nic, jen křeče zůstávaly. Ni horem, ni spodem a křeče jako při otravě. Takže začátek začal podle klasického scénáře /když výzva, tak s komplikací/ a k 7h jízdě jsem si přidal utrpení křečové a večeři snědl na 50% jen z důvodu, abych měl druhý den energii.

K výstupu se přidala spolulezkyně, kterou jsem náhodou potkal s přítelem v Černé Hoře pod Zlou Kolatou a protože je nyní sólo, tak kdyby se zde našel čitatel – sólohoronadšenec, tak předám kontakt (hoši – za flašku dobrýho rumu).

Budíček hodně za tmy, přesun přes hodinu na parking nad Kalsem nejblíže hoře u restaurace Lucknerhaus. Od parkingu se pohodově člověk dostane k chajdě Lucknerhütte, od ní k chajdě Stüdlhütte – 2801 m n. m. (přezdívka Štrůdlchata) a nemít bágl vážící přes 10 kg, tak by to byla i pohodička.

Vsuvka z wikipedie: „Mně náležející chata v sedle Vanitscharte pod Großglocknerem u Kalsu, která nese moje jméno, patří k mé pozůstalosti. Neboť každoroční údržba chaty vyžaduje značnou částku a proto tvoří značné zatížení pro dědice, přikazuji, aby byla chata prodána. Po mé smrti má být zahájeno okamžité jednání s DAV Praha, který má přednostní právo nákupu chaty, a s centrálním výbore DuÖAV…., musí být navždy pojmenována Stüdlhütte.“ — Johann Stüdl, úryvek ze závěti.

Ráno jsem měl pocit, že to bude výlet jako každý jiný. Výlet ve znamení, že start je těžký jako u každého starého stroje, ale po umrtvení těla to už šlape samo. Bohužel jsem si naložil již u auta nejen bágl, ale i počátek mojí celodenní bolesti. U těžkých pohorek Meindl (většinou chodím v lehkých LaSportiva) jsem si ve tmě opomenul zavázat boty správně (vynechal jsem důležité háčky) a u druhé chaty jsem měl levou patu zcela do krve. Super start a to jsem netušil co přijde dále.

Po cestě jsme totiž dle navigace spolulezkyně došli na ledovec jinou trasou a výstupovku tedy změnili z normálky na dle spolulezkyně Normálku (vygůglila to na konci ledovce a psali to na internetu 🙂 ). Šli jsme přes ledovec a já nadával, že ti prodejci maček/lan/úvazků si trhliny vymýšlí, jen aby prodali matroš, který já musím nosit na hrbu. Trhliny se holt nevyskytovaly, sklon svahu nebyl smrtící a po sněhu bych nejel i kdybych chtěl (jako v Norsku).

Po nudě na ledovci Teischnitzkees jsme došli pod skálu a již začátek napověděl, že jsme hodně v jiné lize (statovali jsme z pravé strany nástupu – tj. v horolezeckém stupni třídy 3). Zvolili jsme totiž výstupovku „Stüdlgrat“ – zde si dovolím citovat /a naleji si panáka/: „výstup na nejvyšší horu Rakouska po jihozápadním hřebeni Stüdlgrat je opravdovým horolezeckým počinem. Hřeben je velmi vzdušný a nejtěžší místa lezeme v obtížnosti 3/3+.“

odkaz k trase:
http://www.cestydoprirody.cz/pruvodce/pesi-turistika/152-grossglockner-studlgrat
http://davidhavel.wz.cz/studlgrat/

Pokračovali jsme jen díky odvaze, časovému náskoku, ideálnímu počasí a taky tomu, že jsme měli 60m lano a v totál nouzi by se holt lezlo dolů. Naštěstí totál nouze nepřišla, v nejhorší části výstupu (kolmá skála bez chytu) mi lano na chybějící metr podali sestupující pánové a přes poloferratu třídy D, hodně vzdušné traverzy a plotny, jsme se dostali až k vrcholovému kříži – kóta 3798 m n. m. padla. Zde jsme potkali skupinku Čechů (koukněte – já taky kouknu u někoho kdo má ten instagram: https://www.instagram.com/tolli4travel/ ), kteří přišli opravdovou normálkou a já si uvědomil, že mne krvavá noha po skoro 7h lezení nebolí (až tak relativní mohou být lidské bolesti 🙂 ). Z výstupu nemáme téměř fotky, protože nebyla volná ruka a i popis je strohý, protože to se musí zažít. Výstupová trasa měla nespornou výhodu – nemuseli jsme se s nikým „tlačit“. Na sestupové trase (a to bylo pokročilé odpoledne) docházelo ke tvorbě kolon. Když někdo byl pomalejší, tak to chápu a nemám problém počkat – jsme na jedné lodi. O to víc mne překvapil postoj sportovců – dnes moderních horských běžců, kteří za nadávek „slabší jedince“ nebezpečně nadlézali/podlézali, stresovali je. Pánové horští běžci totiž měli soutěž v běhu mezi nejvýše položenou chatou a vrcholem, běhali tam a zpět. Podle mne velcí kokoti – bo, když už bych byl tak velký sportovec, tak neběhám mezi turisty (volba jiného kopce či jiné trasy – rozhodně ne té nejlehčí výstupové …… nebo bych tento závod prováděl za tmy ….. ale to by jim chybělo publikum obyčejných lidí).

Cestu z vrcholu jsme zvolili opravdovou normálkou – tj. přes Kleineglockner k nejvýše položené rakouské horské chatě s názvem „Erzherzog Johann hütte“, která se nachází ve výšce 3.454 m. Na chatě jsme museli dát rychlé pivo, polévku a panáka (hruškovice jako dárek za tringelt bodla). Slunce začalo zapadat a my nechtěli zapadnout do trhliny na ledovci Ködnitzkees. Zde se veřejně omlouvám prodejcům horokrámů neb zde spadnout do trhliny, tak vám nepíšu (některé měly hodně přes 15m a dno jsem neviděl – naštěstí). Nebyl čas se kochat a šlapalo se co to jde, protože bylo jasné, že finální kilometry budou za tmy.

Cca hodinu před půlnocí (nebo nějak tak) jsme došli za svitu čelovky k parkovišti. Spolulezkyně došla i přes bolesti v koleni, otlaky na chodidlech, ale její chůze se poslední 2h sestupu podobala chůzi dívky zneužité 50 členným gangem hochů ze Senegalu.

Já si díky existenci WC na parkingu natočil vodu do kbelíku, který jsem měl náhodou v autě a na parkovišti provedl noční sprchu. Spolulezkyně vlezla pod spacák, upadla do spánku a jelo se k domovu.

Po tomto výstupu jsem si rozmyslel dát Blanc a Dufourspitze bez dodržení trasy a taky přespím na chajdě pod vrcholem. Výstup Stüdlgrat doporučuji lidem se zkušenostmi s lezením, dostatečnou fyzickou zdatností. Normálkou je to hezký, bezpečný výlet – ale čekají vás davy.

Foto mé:

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Foto Kača:

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

•