Původně jsem měl namířeno na průzkum Estonska a Lotyšska, ale člověk míní a COVID-19 mění. Díky Karvinsku se dostala ČR na estonský i lotyšský black list, tak jsem se hluboce pár sekund zamyslel a volba byla jasná – letím si zaplavat nad Lisabon.
Do Lisabonu jsem doletěl před půlnocí, půjčil si auto velikosti nafouklého kokosového ořechu a jelo se. V cizích zemích si člověk uvědomí ty naše „samozřejmosti“ a najít otevřenou čerpací stanici nebylo nemožné, ale zase člověk na ni nenarazil na každém rohu jako u nás v domovině. Zdolat vrchol za tmy se mi nechtělo, hledat ubytko na 3h taky ne, tak jsem si ustlal v pidivozítku a musím konstatovat, že jsem buď nenáročný, skladný nebo jsem pinďa. Nebudeme to pitvat.
Nejvyšší hora pevninské části Portugalska leží v pohoří Serra da Estrella a je to nevýrazný kopec, spíše taková náhorněplošní vyvýšenina. Hora sahá do výšky 1993 nad moře a protože Portugalci chtěli mít dvoutisícovkový bod na ostrově, tak na hoře postavili 7m věž (1993 + 7 = 2000). Věž se řekne portugalsky „torre“, tak nemuseli chodit pro název hory daleko – nazvali ji „Torre“. Nejvyšší horou spadající pod Portugalsko je Ponta do Pico na ostrově Pico, ale o té vám napíši až nastane čas jejího zdolání (a nebo si ji dejte vy) – má ukrutných sopečných 2651 m n. m.
Horu jsem zdolal srabsky na 4 kolech, za svítání a mohl tak prozkoumat vrcholový-kruhový objezd v jehož centru stojí ten jejich monument. Okolo se nacházelo pár liduprázdných budov a po sezóně umrtvená lanovka lyžařského resortu Vodafone. Holt zde nemá vrcholový turismus takovou tradici a tak se zde nebudete mačkat. Ale zato po cestě potkáte několik telat, krav a bejků ….. a ti si užijí svých pár minut slávy, neuhnou a neuhnou (kdo by taky uhýbal pidivozítku s bělochem). Zpětně jsem rád, že jsem si tuto horu nedal „na sílu“ v zimě, protože některé cesty se v zimě zavírají dle sněhové situace (na cestách jsou závory se značkou zákazu vjezdu).
Po vyvrcholení jsem se sklouzl do údolí a přesunul k první pláži mého pobytu – Praia da Foz do Arelho. Moře zde tvoří takový záliv – jezero Lagoa de Óbidos a mohl jsem tak s terasy mého pokoje sledovat lovecké snahy rybářů, kteří ve velmi mělkých vodách jdou po krku šupinatým potvorám. Protože jsem byl ukrutně unaven, tak jsem sebou práskl do písku, probudil se až ve stavu „ugrilovaný čuník“ a další den měl vyhřívaná záda.
Druhý den jsem se přesunul do surfařské oblasti na pláž Mil Regos Beach a protože s nízkonákladovkou Wizz jsem surfprkno netáhl, žehlící prkno se mi v hotelu nepodařilo zcizit, tak jsem si jen zaplaval. Voda krásných 18°C, vzduch 21°C a nadšení 100%. Plování jsem doplnil o pic-nic na šutru a po poledni se rozhodl projet žlutou tramvají po Lisabonu. Zlatej koronavirus. V tramvaji jsem se (jak zde bývá obvyklé) nemačkal, seděl jsem u okna a s hadrou na hubě jsem sledoval lisabonské krásy. Zpět z konečné jsem to dal pěšky s jednou pivně zákuskovou zastávkou a pak už jen vrátit bourák, sednout do poloprázdného letadla a do Budapešti. Po cestě z letiště jsem byl unaven a tak po 4h ráno jsem se zastavil k jezeru mého dětství u obce Senec (Slnečná jezera) a zde jsem ze sebe odstranil sůl, písek a únavu. Voda byla znatelně teplejší než Atlantik, člověk ve vodě jen já a tento stav mi vyhovoval (mám já ty lidi rád, ale s mírou 🙂 ).
Výlet se podařil, hora Torre padla …… i když to tedy nebyl sportovní výkon :-). Aspoň je to různorodé, to moje poletování po vrcholech.
