Zugspitze – nej z SRN i NDR

Po dánské vrcholové bicyklozdolávačce jsem se nedostal za hranice, sem tam jsem si nadělil český
kopeček a tak když se nám hranice otevřely, byla volba jasná. Slovensko nebo Německo. Slovensko
bylo blíž a měl bych ho pracovně při cestě. Německo bylo dál a chtěl jsem k němu přilepit i Lichtenštejnsko. Po dlouhém, x-sekundovém uvažování nad „kam ?“bylo jasno. Rozhodla předpověď počasí a protože Grauspitz (Lichtenštejnsko) chce se mnou zdolat pár přátel z netu, tak se jelo jen Německo. Měl jsem dvě možnosti. Zdolat nejvyšší horu Německé demokratické republiky – Východního Německa (DDR) – Fichtelberg ( 1214,6 m n. m.) nebo Spolkové republiky Německo – Západního Německa (SRN). Ano, je to tak, zdolávám i nej hory zaniklých států (resp. určitě se to stane).
Po rozhodnutí o cíli jsem musel udělat hromadu práce a tak jsem neměl čas na hlubší studium
přístupových tras na nejvyšší vrchol Německa – Zugspitze (2962 m n. m.). Měl jsem vybránu
nejoblíbenější a asi i nejhezčí cestu – údolím Höllental , ale z hrůzou jsem zjistil, že ve výpočtu na zdolání mi chybí min. 2h (1h bych i risknul a do kopců přidal, ale 2h to už je zabijácký hendykep). Zůstala mi tedy varianta zdolat nejvyšší horu Německa z Rakouska a poté sjet z hory na německou hroudu k jezeru Eibsee. Pozn.: v létě je tato trasa vhodná i pro rodiny s dětmi, jištění na 100% a nebezpečných úseků minimum. Když je sníh, tak posledních 300m výškových k cíli se nesmí uklouznout/ujet na sněhu.
Expediční vrak mne tedy vyflusnul na parkovišti Obermoos a po krátkém striptýzu jsem už mazal do kopce. Čekalo mne vražedné převýšení – lehce nad 1700 výškových metrů. Neb jsem si zapomněl
namazat obličej, tak jsem si již v první půli spálil ksicht. Hlavo děravá trp. Po cestě mne sledovaly plaché kozy, sem tam jsem se zahrabal do tekutých šutrů velikosti vejce až grapefruit. Podařilo se mi i zabloudit a svůj omyl jsem si uvědomil ve chvíli, kdy jsem si říkal „to nemůže normální člověk projít“ a také si vzpomněl, že jsem už pár chvil neviděl červenou značku. Chybu jsem napravil a dostal se na první chatu s názvem Wiener Neustädter Hütte ve výšce 2216 metrů nad mořem. Zde se dá ubytovat, potkal jsem zde poprvé lidi (otec s dcerou) a dal jsem si místní pivo a na slunci dvacet v poloze ležícího horolezce. Po probuzení jsem si uvědomil, že musím přidat do kroku, jinak mi ujede zpáteční lanovka (poslední jela 16:45). Od chajdy se traverzovalo přes sněhové pole, prolezl jsem oboustranně průchozí jeskyňku, užil si jištěné úseky kategorie „napohodu“a dostal se do sněhu. Sněhem se šlo místy v nehezkém sklonu a hlavně buď ujížděl sníh nebo šutry pod sněhem. Na hřeben jsem se dostal v dobrém času, měl rezervu na zdolání cíle a po cca 25minutách jsem stál na nejvíce zastavěném vrcholu (hrůza, zlatý Balkán nebo bezejmenné kopce). Lanovky, restaurace, lidé klepající se zimou v teniskách/lodičkách …… sem tam sako a kufřík.
Vedle zastavěné plochy hory ční vrchol s křížem – nejvyšší bod Německa. Na něj se dá dostat přes
hodně úzké, krátké a hluboké sedlo. Toto sedlo bylo zasypané metry sněhu (zjistil jsem zpětně z letní fotky), žebřík přikotvený do skály trčel nad sněhem a přes sedlo vedla úzká cestička. Chvíli jsem váhal (kecám – nebyla to chvíle, ukecával jsem se dost – bo jedno uklouznutí a po kolmém sněhu…… konec) a ztrácel se mi čas zbývající do odjezdu poslední lanovky. Bleskově jsem natáhl nesmeky a šel. Na vrcholu nebylo liduhusto jak v létě, čekal tam jeden odvážlivec, který měl radost, že ho vyfotím a já měl radost, že vyfotí mne. Po mém vzoru dali vrchol i otec s dcerou, které jsem potkal na výstupu v odpočívací chatě. Společně jsme vzali nohy na ramena a běželi na poslední lanovku k jezeru Eibsee. Tam jsem si dal vídeňský řízek mit pivo a …… jelo se nocí k ranní radosti pracovní.