Vrchol Klášťov jsem dal přímovýstupem. Nebylo moc času, šlo se po úsečce „auto zapíchlé pod les“- „vrchol“ a tak krásu turistické stezky laskavému čtenáři nepřinesu. Nejvyšší vrchol Vizovické vrchoviny dosahuje 753 m.n.m. a patří pod Slovensko – moravské Karpaty. V místním nářečí se mu říká „Zámčisko“.
Na vrcholu samém jest balvan s názvem Čertův kámen. Do vrcholového kamene byl zasazen kříž. Byl. V době mé návštěvy se kříž nacházel ve stavu „nepřítomen, ulomen“. Na vrcholu je altánek, ohniště, kamenné hradiště, kamenné jámy (asi bazény verze 01) a zejména naučná stezka dr. Jiřího Kohoutka. Byl zažraným archeologem, milovníkem svého kraje a organizoval i zájezdy/výlety pro cestuchtivce.
Zjistil, že vrchol Klášťov byl nejvýše položeným velkomoravským hradištěm (raný středověk).
Vrchol je opředen mnoha legendami a ještě teď se klepu. Lidi, běžte raději na Sněžku nebo se připravte, neb /cituji/:
Podle pověstí tu prý kdysi stával dřevěný hrad. Poslední bezdětný majitel měl údajně svůj majetek zakopat do země. Místní lidé se pak bezúspěšně pokoušeli poklad ze země vyzvednout. Poklad byl však střežen hady a štíry ukrytými v trouchnivějících troskách hradu. Poklad v noci „vartovali“ též černí psi se svítícíma očima a zdivočelý býk. Ani později se na Klášťov místní lidé příliš neodvažovali, neboť na Klášťově našel úkryt černokněžník, který tu žil osamoceně jako poustevník. Černokněžník byl celkem neškodný, pouze jeho zlatý „čagan“ zavěšený na vysoké jedli způsobil náhodnému poutníkovi ztrátu orientace.
O skupině kamenů na vrcholu Klášťova odedávna vypráví lidová pověst, že kameny tam donesl čert. Na jednom z nich je údajně otisk čertova ramene, hlavy a dokonce i kopyta. Na nedalekém návrší směrem k Pozděchovu zvaném Smolný vrch stával údajně zámek s jezírkem, do kterého byli pochováváni velcí hříšníci, aby nestrašívali na běžných hřbitovech. ZDROJ: wikipedie
Za zmínku stojí památník Ploština a tam si zajdu jak budu mít cestu do Zlína a čas rozjímat (opět cituji):
Ploština je zaniklá pasekářská osada obce Drnovice, nedaleko Valašských Klobouk na Moravě, kterou 19. dubna 1945 nacisté vypálili a její obyvatele za podporu partyzánů zmasakrovali. Akci provedla mj. zvláštní jednotka SS „Josef“, jejíž štáb byl v dubnu 1945 ve Vizovicích a jejíž mužstvo tvořili mladí Slováci, příslušníci Hlinkovy gardy. V Ploštině bylo zaživa upáleno 24 osob, další tři osoby byly popraveny, jedna osoba byla umučena při výslechu. O této události píše v knize Smrt si říká Engelchen spisovatel Ladislav Mňačko, který byl na sklonku války členem partyzánského oddílu Ploština. Nejpůvodnějším dokumentem o Ploštinské tragédii je publikace PLOŠTINA ŽALUJE!, kterou sepsal a v roce 1947 vlastním nákladem vydal újezdský kněz Vladimír Růčka. Odlišný pohled na tragédii a roli partyzánů nabízí televizní hraný dokument Ploština – krvavá paseka (2003),[1] na kterém se podílel Jaroslav Pospíšil.
V malé osadě spolu s okolními pasekami žilo přibližně padesát občanů.
Jako jediný přežil Jan Machů. Do konce války byl zazděn v cihlové kupě u sousedů. Následně po převratu jej komunisti uvěznili a odebrali mu partyzánský důchod poté, co prohlásil, že ač partyzáni vypálení sledovali, bojem k ochraně lidu nezasáhli. V době brzké totality byl uvěznen ve věznici v Uherském Hradišti. Zemřel v roce 1988. ZDROJ: wikipedie
GPS: 49.2058903N, 17.9437350E
