Jeden z divokých výletů na hory. Po 1200 km jsem ubytoval svého řidiče (on 1000km, já 200km). Ano, recepční v horském středisku pod horou se divil, že chci ubytovat již v 8:00, ale když jsem mu vysvětlil, že chci zdolat Musalu a vrátit se na večeři, tak vyhodnotil moje požadavky jako naprosto legitimní. Technik šel spát, já si zapnul A-GPS Tracker v mobilu a šel. Okolo se objevilo několik psů, ale bylo vidět, že jsou zvyklí na lidskou záludnost v podobě kopu, úderu holí či hodu kamenem. Buď 10m přede mnou nebo za mnou. Jedna z nejhezčích cest – mix lesa, kleče, kamení. V druhé půlce už se mnou zůstal jen jeden pes. U jezer jsem zvolil cestu dle hlasu srdce, což mne dovedlo do údolí kam laviny natlačí hromady šutrů (metr velké balvany), které nejsou příliš stabilizované – co krok, to nebezpečí pohybu a nerad bych tam nechal nohu. Skončil bych jak motýl přišpendlený do sbírky. Pes a GPS mi ukázali cestu zpět na trasu a šlo se dál. Minutu od minuty (můj) pes ztrácel na ostražitosti a nakonec si lehl vedle mne při odpočinku pod chatou Everest 84. Tato chajda má tvar pyramidy, leží pod horou a její název je spjat s úmrtím bulharského horolezce v roce 1984 na Everestu. V čase mého výletu zcela bez lidí (otevřena jen jedna místnost na nouzové přespání), více lidí je v horách asi jen když funguje lanovka a nebo o prázdninách. Poslední partie jsou již do solidního kopce, sem tam jištěné lanem (ale to není potřeba, možná když jde více lidí, tak pro jistotu). Na vrcholu mne můj pes opustil a šel za dvojicí mladých lidí, kteří mu dali nějaký pamlsek (já bohužel do kopce nic netáhnu). Šel jsem za nimi a oznámil jsem jim, že toto je vážně můj pes 🙂 …… nejdříve trošku úlek, ale pak jsme se zasmáli tomu, že mne přítel člověka opustil na vrcholu pro pár kousků sýra. Na vrcholu je meteostanice, která má online web kameru. Kamera funguje, ale teplota co ukazuje je stále bloknutá v záporných stupních Celsia (a to fakt nebylo). Po chvíli kochání jsem už musel jít zpět neb večeři jsem musel stihnout. Ve vysokém tempu jsem se dostal do spodních partií cesty a …… najednou našel brzdu. Brzdou byl na zemi smotaný anglický turista s girlfriend, kterému se podařilo pochroumat si kotník tak, že nebyl schopen se postavit. Jejich představa, že ho uneseme byla z říše snů a přání nemožného – mám sice 95kg, ale on tak 110kg a dívka měla tak sotva 50kg. Navrhl jsem dvě možnosti – zjistím jaká je cesta a přijedu expedičním speciálem který mne do Bulharska dovezl nebo zajistím odvoz něčím terénním. Vzal jsem si na ně mobilní číslo (naštěstí už byli v oblasti se signálem). Po 45 minutách chůze jsem pochopil, že existují úseky kde projede až hodně terénní vůz a tak mi zůstala jen druhá varianta záchranné akce. Po cestě jsem zajistil odvoz terénním vozem místní záchranné služby (snad měl hoch pojištění zaplaceno) a dorazil do hotelu. U recepčního jsem hned nacpal do hlavy dvě lahve energetického nápoje – bulharské pivo a šlo se na večeři do rodinné hospůdky (už jsem tam byl náhodou před půl rokem – bohužel v té době bylo počasí zcela proti výletu do hor). Vynikající jídlo z pánve, nafouknutý balkánský chléb-placka, lokální pálenky a veselá/vtipná obsluha. Krásný závěr dne. Druhý den pracovní jednání a odpoledne ……. další hora – nej hora Srbska.
Publikováno v BLOG EU HORY